Tato dodnes velice oblíbená česká tradice není jen o tom, že se připraví hranice, na které se upálí „čarodějnice“ za jásotu dětí a zvuků srkání piva či pálenky dospělými. Jde o mnohem starší tradici, než si mnozí z nás myslí. A stejně jako je tomu i u jiných tradic, její význam se po staletí pozměnil, ale základ zůstal víceméně stejný dodnes.

Vypravíme se teď do minulosti, abychom se o pálení čarodějnic dozvěděli něco více a možná díky novým vědomostem rozšířili naše zvyky, které dnes dodržujeme o tzv. Filipojakubské noci. Tak se totiž nazývá – jak pravděpodobně někteří z vás vědí – noc mezi 30. dubnem a 1. květnem, kdy necháváme na hranici vzplanout hadrovou čarodějnici.

Kde se vzala tradice pálení čarodějnic? Tedy přesněji pálení ohňů v jednu konkrétní noc?

V dalekých dobách! Už staří Keltové, kteří na části našeho území žili od 6. století př. n. l. zapalovali v noci na přelomu dubna a května velké ohně, protože věřili, že plameny mají nadpřirozené očistné účinky. Kolem zapálených ohňů tancovali až do vysílení, přeskakovali je a tyto činnosti jim měly přinést pevné zdraví, měly je očistit od zlého.

V Německu, Rakousku a celé Skandinávii je noc mezi 30. dubnem a 1. květnem nazývána Valpuržina noc. Filipojakubská noc a Valpuržina noc jsou pak často spojovány s gaelským svátkem Beltain.

Keltové si vážili svých hospodářských zvířat, která jim pomáhala přežít, takže během této tradice nezapomněli ani na ně. Prováděli je okolo zapálených ohňů, čímž jim dle své víry zajišťovali také zdraví a dlouhý život.

Tomuto svému svátku říkali Beltain. Ačkoli přesný výklad onoho keltského slova není jistý, nejčastěji je překládáno jako „jasný oheň“. Předpokládá se, že slabika „bel-„ souvisí s keltským slunečním bohem Belenem, tudíž znamená něco jako „zářící“ nebo právě „jasný“.

A jak se k tradici upalování čarodějnic dostali Češi?

Také to nebylo včera. ;-) Zvyk pálení ohňů v noci mezi koncem dubna a začátkem května na našem území nepřetrval z dob původních Keltů, protože v keltských dobách jsme na našem dnešním území ještě nežili.

Jsme totiž potomci slovanských kmenů, které dorazily do střední Evropy a smísily se s dosavadním keltsko-germánským obyvatelstvem až v 6. století našeho letopočtu.

Češi přijali tradici pálení čarodějnic za svou až mnohem později a podle odborníků to bylo především díky německému vlivu. Staročeské prameny totiž pálení čarodějnic vůbec nezmiňují, ale doložené je, že v polovině 19. století byl již tento zvyk zakazován, jelikož se jednalo o tzv. „pověrečnou praktiku“. Takže už musel být mezi českým lidem pořádně zakořeněný.

Pálení čarodějnic bylo zakázáno také během 2. světové války nacistickými okupanty. Nebylo to však z ideologických důvodů, nýbrž kvůli celkovému zákazu pálení venkovních ohňů. Komunisté se však snažili zvyk ovlivnit již přímo a to tak, že vyvíjeli snahu přejmenovat filipojakubské ohně na „vatry míru“. V některých částech Česka tak bohužel tradice pálení čarodějnic zanikla.

Zvyky a pověry našich předků o Filipojakubské noci

Tehdejší Češi věřili, že v nočním čase z posledního dubna na prvního května mají temné síly větší moc než jindy, a proto se vydávají mezi lidi, aby jim mohly škodit. Čarodějnice byly samozřejmě hlavními šiřitelkami těchto zlých sil.

Češi proto pálili na vyvýšených místech velké ohně s figurínou či bez ní, aby čarodějnice a temné síly zahnali.

Jejich strach z čarodějnic posilovaly i vyprávění o tom, jak se čarodějnice o půlnoci před svatým Filipem a Jakubem – ano, pořád ta samá noc z dubna na květen, které se říká také „Noc čarodějnic“ – setkávají na tajném místě, kde konzumují pokrmy z hadů, žab a dalších v našich zemích nepříliš oblíbených pokrmů. Tomuto čarodějnickému setkání se říkalo „sabat“.

Tradovalo se také, že se natírají kouzelnou mastí, aby mohly létat na koštěti a k výrobě takové masti potřebovaly mimo jiné tuk nevinného chlapce. Čarodějnice se také údajně dovedly proměňovat ve vlky a další zvířata. Bavily se prý povídáním si o svých úspěších v trápení lidí. Těžko se divit, že byli lidé tak hrr do jejich upalování, že?

Tehdy se s touto ohnivou českou tradicí pojilo více zvyků:
  • Lidé přeskakovali žhnoucí oharky nebo dokonce ohně, stejně jako starodávní Keltové
  • Do vzduchu se házela zapálená košťata, jejich ohořelé zbytky se poté sbírali a lidé si je nosili domů, neboť věřili, že je ochrání před zlými silami. A proč vlastně zapálená košťata metat do vzduchu? Protože je to jediný způsob, jak vidět a srazit k zemi čarodějnici, kroužící nad našimi hlavami a hledajícími své oběti.
  • Jelikož byl za dveřmi první máj, stavěly se v rámci dodržení české tradice májky
  • Uklízelo se celé hospodářství včetně chlévů
  • Čarodějnice podle pověr škodily nejenom lidem, ale i dobytku a drůbeži, a proto si lidé před práh stavení či před maštale umisťovali hromádky větviček s trny, o které se měla čarodějnice poranit a utéct
  • Kromě trnů se používaly také svazky stébel nebo drny s co nejvíce stébly, protože se věřilo, že čarodějnice jsou povinny všechna stébla spočítat. Čím více stébel váš svazek či drn měli, tím spíše nestihla čarodějnice vše spočítat do svítání, kdy ztrácela svou magickou moc a nemohla vám již uškodit
  • Proti kouzelnému vlivu čarodějnic dle českých tradic chránil květ z kapradí, který jste měli mít při sobě. Stejně tak však lidé používali i hostii, svěcené předměty a tak dále

Májka

Májka (jinak také máj, mája nebo máje) je ústřední a velmi známou součástí výzdoby používané při jarních slavnostech ve velké části Evropy. Jedná se o pestře ozdobený kmen stromu, který někde slouží jako prostředek pro uvítání jara, jinde (v jiných zemích) jako lákadlo pro lesního ducha a zajištění si jeho přízně. Májky dle české tradice stavěné před pálením čarodějnic se vyznačují tím, že kůra a větve kmene jsou (kromě nejvyšší části májky) odstraněné.

V předvečer pálení čarodějnic obcházela mládež všechna stavení, jelikož na stavbu hranice bylo zapotřebí 9 druhů dřeva. Nikdy přitom nesměl scházet jalovec. Samotný oheň zapaloval ten muž z vesnice, který se jako poslední oženil.

V některých místech bylo třeba kolem vesnice zapálit dokonce 7 ohňů, aby bylo zažehnáno nebezpečí požáru. Zvláštní, řekli bychom, že se tím spíše pravděpodobnost požáru zvýšila. Ovšem tradice je tradice.

Jak vypadá celá tahle roztomilá tradice dnes?

To asi všichni víme. Samozřejmě v některých částech naší malé, ale na tradice bohaté země, se stále staví májky, jinde ne. Někteří ze starších občanů si klidně ještě před práh stavení položí drn s mnoha stébly nebo větvičku s trny. Většinou jde především o to postavit co největší hranici s co nejvyvedenější figurínou znázorňující čarodějnici, sejít se, pobavit a oslavit, že už brzy bude zase teplé počasí.

Dnes už nepálíme čarodějnice proto, abychom zahnali zlé síly, neházíme do vzduchu zapálená košťata, abychom čarodějnice odhalili a poslali z oblohy k zemi. Původní náboženský a ochranný původ tedy tahle česká tradice ztratila, ale naštěstí to nejdůležitější zůstalo. Lidé se díky ní stále scházejí a společně něco prožívají. A mnohdy jde o skvěle zorganizované a nesmírně zábavné akce.

Na závěr ještě jedna zajímavost. V dřívějších dobách chodili odvážlivci o Noci čarodějnic na opuštěná místa a na křižovatky, protože právě tam prý bylo možno některou čarodějnici zahlédnout. Pro odvážlivce bylo zřejmě lákadlem k podniknutí nebezpečné výpravy tvrzení starších, že během Noci čarodějnic lze nalézt poklady obrovské hodnoty. Troufnete si letos při pálení čarodějnic na něco takového? Každá zlatka dobrá.

Kdo ví, třeba skutečně nějakou čarodějnici potkáte. A budete-li mít štěstí, budete o tom moci vyprávět a možná ji i vyfotíte! Mobil dnes umíme tasit rychleji, než kovbojové kolt.